Bylo jí osmnáct, když jí nehoda převrátila život naruby.
Autobus. Déšť. Srážka s tramvají. Několik mrtvých.
A jí prošla tělem kovová tyč. Skrz naskrz.
Nikdo nevěřil, že přežije. Nikdo nevěřil, že se ještě někdy postaví na nohy.
Přežila. Ale bolest zůstala až do konce jejích dnů.
Ležela měsíce v sádře, v korzetu, zavřená mezi čtyři stěny. Nad hlavou zrcadlo. V ruce štětec. Začala malovat svůj obličej. Nebylo to z přehnané sebelásky, ale prostě proto, že nikoho jiného neviděla. A protože se potřebovala ujistit, že tam ještě pořád je.
„Jsem svou vlastní múzou. Jsem téma, které znám nejlépe. A které chci poznat ještě víc.“
Frida Kahlo začala s malováním, když byla upoutaná po nehodě na lůžku. Původně to byl její způsob, jak zůstat na živu. Postupně se z toho vyvinul jazyk, kterým popisovala svůj svět.
Malovala syrově a bez filtru. Všechno, co cítila. Ztrátu. Samotu. Lásku. Vztek. Vše bez pozlátka. Její obrazy pálí. Malování pro ni nebylo útěkem, ale naopak konfrontací.
„Nestav kolem svého utrpení zeď. Mohlo by tě sežrat zevnitř,“ napsala si do deníku. A věděla, co čem mluví. Kromě stále přítomné fyzické bolesti trpěla i všemi dalšími myslitelnými druhy bolestí.
Její celoživotní láska k Diego Riverovi byla zároveň jejím utrpením. Podváděl ji, přesto ho nekonečně milovala.
Nemalovala krásu. Malovala tělo, které ji zrazovalo a vztahy, které jí přinášely bolest. Dny, které se táhly ve stínu bolesti. Přesto se nestavěla do role oběti. Ani si nenasazovala (falešnou) masku silné ženy. Byla sama sebou. A právě takové jsou i její obrazy.
To, co žila, vyjadřovala otevřeně. Nebála se mluvit o tom, co ostatní schovávají. Malovala i tehdy, když už tělo odmítalo spolupracovat. Když už nemohla stát na nohou, nakreslila si na ně křídla. A řekla: „Nohy? K čemu mi jsou, když mám křídla, abych mohla létat?“
Frida věděla, že bolest nezmizí mávnutím ruky. Ale věřila, že se s ní dá žít. A víc než to. Že se dá přetvořit v něco, co má smysl. V dopise jednomu příteli napsala: „Vášeň je most, který tě přenese od bolesti ke změně.“
A to byl ten most, po kterém kráčela. S odhodláním, i když ne s jistotou. Někdy jen tak po paměti. Ale pořád dál.
Lidé obdivují její obrazy. Někdo v nich vidí mistrovský surrealismus, někdo krásu prosté mexické ženy. Za tím vším je však spousta bolesti, ale také obrovská touha žít – a tvořit.
Frida Kahlo byla velkou malířkou. Byla ale také velkou ženou. Přestože svou životní pouť dávno skončila, promlouvá nám skrz dále své obrazy. Ty jakoby říkají:
Možná tě taky něco bolí. Možná máš pocit, že jsi v pasti a nemůžeš se hnout. Že nemáš sílu. Ale právě tehdy má smysl tvořit. Psát. Zpívat. Malovat. Dýchat. Cokoli. Hlavně nezmizet.
Frida si vybrala vášeň místo ticha. Tvorbu místo rezignace. Pravdu místo přetvářky.
Pokud to dokázala ona a zanechala po sobě více než 150 obrazů, dokážeš to i ty. Pokud se ti zdá, že nemáš sílu, ozvi se nám. Tvoříme komunitu žen, které se navzájem podporují na své cestě. Věříme, že v každé ženě je kousek Fridy a my ti pomůžeme ji v sobě objevit.
Frida v tom nebyla sama. Na našem blogu najdete i další ženy, které dokázaly jít za svou vášní, i když to nebylo snadné. Nečekaly na ideální podmínky, prostě začaly a nepřestaly. Architektka Zaha Hadid měnila svět stavbami budoucnosti. Simone Biles zase ukázala, že i z pádů se dá vyrůst.
Narodila se 6. července 1907 v Mexiku, zemřela 13. července 1954
